Když dva dělají totéž, není to totéž ─ říká přísloví. Bezezbytku to platí o 2. sv. válce: Spojenci a Sověti dělali zdánlivě totéž ─ válčili s hitlerovským Německem. Ve skutečnosti šlo o dvě zcela rozdílné a nesouměřitelné věci. Přesto máme dodnes sklon 2. sv. válku vnímat jako společný boj proti hitlerismu, ačkoli šlo o války dvě zcela odlišného charakteru.

Tu první zažehl pakt mezi nacistickým Německem a SSSR v srpnu 1939. Její první obětí se stalo Polsko, které nacisté a hned na to bolševici přepadli a odstartovali 2. sv. válku. Bojovali v ní Spojenci proti hitlerovskému Německu, přičemž jejich válečné cíle stanovila Atlantická charta. Deklarovala osvobození evropských národů a zemí v jejich předválečných hranicích, přičemž o podobě vlády si měly osvobozené národy rozhodovat samy. Po válce na ni navázala Charta OSN – společenství svobodných a suverénních národů, které mělo do budoucna vyloučit nebo aspoň znesnadnit jakoukoli mezinárodní agresi. Tato válka skončila kapitulací nacistického Německa 8. května 1945.

Ta druhá začala 22. června 1941, kdy nacistický Berlín svého dosavadního spojence SSSR napadl, čímž podle řady indicií svou rudou konkurenci ve světovládných ambicích pouze předešel. (Měsíc a půl před Operací Barbarossa 5. května 1941 na banketu v Kremlu, kterého se účastnili armádní velitele, Stalin prohlásil: „Je třeba připravit lid na myšlenku o nevyhnutelnosti války, ofenzivní války. Další cíle Sovětského svazu mohou být dosaženy jen s použitím zbraní.“)

Její podstatou byl konkurenční boj mezi hnědou a rudou totalitou o to, která z jejich visí o panství nad světem se ukáže být silnější. Porážka nacistické říše nebyl pro SSSR cíl války, ale jen jedna z etap k jeho dosažení: k ovládnutí Evropy až po Atlantik a následné sovětizaci celého kontinentu, k čemuž měl Hitler posloužit jako křoví.

Hitler měl za to, že SSSR využije ke svým plánům na Západě a až mouřenín odvede svou práci, bude po zásluze sám zlikvidován. Stal se ale přesný opak. Užitečného idiota sehrál Hitler Stalinovi, a to včetně operace Barbarossa. Ta byla sice mimo plán – Stalin nečekal, že Hitler může být natolik velký, od vší reality odtržený megaloman, který uvěřil tomu, že ho vede sama Prozřetelnost, a že na SSSR zaútočí. To ale byla pouhá chvilková slabost, zakolísání. Nedlouho na to se dějiny vydaly opět tím správným směrem, a o to rychleji.

Útokem na svého dosavadního spojence Hitler poskytl SSSR alibi − vyvinil jej ze všech zločinů a udělal z tohoto do té doby nejzločinnějšího režimu lidských dějin oběť, která se nacistickému útoku nejen ubránila, ale pak nad ním i hrdinně zvítězila. Hitler otevřel Stalinovi do široka brány do Evropy.  A otevírá je dodnes.

Jakmile boj s hnědou konkurencí přestal být pro Moskvu bojem o holou existenci − také díky vydatné a všestranné pomoci Západu, který se předtím Moskva snažila s pomocí třetí říše zničit − vrátil se zpět do kolejí marx-leninské dialektiky, která dovolovala bolševikům být za antifašisty stejně jako za fašisty podle momentálního vývoje − stejně jako navázat na eschatologické vize imperiálního carského Ruska a jeho státního pravoslaví (Stalin za války, dnes Putin).

Nacisté byli pro bolševiky po všech stránkách ocenitelní urychlovači dějin, byli to nositelé pokroku, jak užitek darebáků pro potřeby strany a světové revoluce vysvětlil sv. Petr komunismu V. I. Lenin na III. sjezdu komunistické mládeže v roce 1919, když souhlasně citoval nihilistu Něčajeva, který se stal předobrazem Verchovenského z Dostojevského Běsů: „Všechno, co pomáhá revoluci, je morální, všechno, co jí překáží, je nemorální a zločinecké,“ školil Lenin mládežníky a aby jim to bylo jó jasné, dodal: „Strana není škola pro dámy, darebák může být ten, koho potřebujeme právě proto, že je darebák!“

Darebák Hitler svou revoluční roli bezpochyby splnil. A co ti druzí, slušňáci? Ti bezpochyby také. Zástupce lidového komisaře zahraničních věcí SSSR Vladimír Potěmkin vise Běsů o nemilosrdném zničení stávající společnosti a jejích institucí několik měsíců před společným nacisticko-sovětským útokem na Polsko a začátkem 2. sv. války vyjádřil těmito vzletnými slovy:

„Fronta druhé imperialistické války se stále rozšiřuje. Lidstvo kráčí k velkým bitvám, které zahájí světovou revoluci. (…) A tehdy mezi dvěma žernovy – Sovětským svazem, hrozivě se tyčícím ve své obří velikosti, a nezničitelnou hradbou revoluční demokracie, která mu vyvstane na pomoc – budou zbytky kapitalistického systému proměny v prach a popel.“

Praktik Stalin to vyjádřil následovně:

„V době míru nelze mít v Evropě komunistické hnutí do té míry silné, aby uchvátilo moc. Diktatura strany se stává možnou pouze v důsledku velké války,“ pronesl Stalin na zasedání politbyra 19. srpna 1939 v předvečer podepsání sovětsko-nacistického paktu a dodal: „Je v zájmu SSSR, aby vypukla mezi Říší a kapitalistickým anglo-francouzským blokem (…) a trvala co možná nejdéle za účelem vyčerpání obou stran.“

Když nacisté zaútočili na Francii a země Beneluxu, mluvil Stalin o „skvělých úspěších“ nacistického wehrmachtu a mnul si ruce, jak to jde hezky podle sovětských plánů. Problém je, že ono to jde podle nich dodnes. Nacisté chtěli s pomocí strašení bolševiky ovládnout německou a následně i evropskou společnost, a stalo se to obráceně ─ bolševici s pomocí strašení nacismem (fašismem) ovládli mysl Evropanů, evropské poválečné dějiny, které jsou dodnes v podrůčí výkladu, že SSSR byl za války v boji s německým nacismem spojenecká země − až na pár zemí, které měly s bolševiky bezprostřední zkušenost, jako je Polsko, baltské země nebo po celé 20. st. bolševiky mučená a dnes jejich dědici znovu napadená Ukrajina.

Putin tak může dnes nadávat obětem ruské agrese − Ukrajincům do fašistů (nacistů) a k tomu oživovat mýtus Velké vlastenecké války, která byla ve skutečností Velká antivlastenecká válka: statisíce vojáků Rudé armády, kteří bojovali s nacistickým vetřelcem a díky diletantskému, často jen zločinnému způsobu velení RA (velitele znalé svého řemesla nechal Stalin v předvečer války zlikvidovat) se ocitli v nacistickém zajetí, skončilo po válce v gulazích. Preventivně zatýkáni, vyslýcháni, mučeni a posíláni na otrocké práce do sibiřských lágrů byli rudoarmějci už jen za to, že během postupu RA na Západ nahlédli evropské pořádky a život, který byl nesrovnatelný s tím, co celý život sami zažívali (v době Stalinovy smrti se nacházelo v sovětských gulazích celé jedno Československo, 12 milionů lidí – nevězíme v sovětském gulagu dodnes, mentálně?).

Půl milionu válečných invalidů, beznohých a bezrukých rudoarmějců, pak režim pozavíral do zlikvidovaných, léta neobývaných klášterů, bez minimálního sociálního zázemí pro ubytování zdravých lidí, natož invalidů. Zmrzačení rudoarmějci mrzli v nevytápěných, vlhkých celách, kde vládl hlad, zima, špína a smrad, mokvala tam voda a šířila se plíseň, s minimem jídla a bez jakékoli odborné péče. Beznohé a bezruké hrdiny „Velké vlastenecké války“, které personál, poslaný tam za trest, posměšně nazýval Samovary, nikdo neumýval ani neošetřoval. Bezvládně tam leželi ve vlastních výkalech a apaticky čekali na smrt ne z rukou hnědých fašistů, ale těch svých, rudých. V centrálních oblastech Ruska umřelo v tu dobu půldruhého milionů lidí hlady, zatímco Stalin ze strategických důvodů vyvážel vlaky obilí do zahraničí. Kdo koho napadl, kdo proti komu vedl válku? Potěmkin to věděl. A my LP 2025?

Ruský ultrapravičák Šulgin na konci občanské války prohlásil: „Prohráli jsme, za to jsme zvítězili. Bolševici nás porazili, ale pozvedli prapor sjednoceného Ruska.“  To samé si mohl 30. dubna 1945 v bunkru pod Berlínem říkat jakýsi Adolf Hitler: prohráli jsme, ale bolševici ponesou náš prapor dál!

V roce 1945 ve hře o Evropu jen jeden gauner vyšachoval toho druhého. To bylo ale od začátku součástí sovětsko-nacistického spříseženství proti Evropě ze srpna roku 1939, které přežilo rok 1945 a dnes je znovu aktualizováno ruskou agresí proti sousední Ukrajině.

Vzdejme hold Ukrajincům, Bělorusům, Rusům a příslušníkům dalších národů, kteří bojovali a padli v rámci bojů Rudé armády s nacisty ne za zločinný SSSR, ale za své rodiny a vlasti, které bolševici po desetiletí decimovali, a strhněme jednou provždy z jejich hrobů rudé hvězdy – znamení hanby, zotročení, děsivých zločinů, hekatomb zmařených lidských životů. Rudá hvězda je stejné zločinné znamení jako je hákový kříž. Rok 1945 není minulost, je to žhavá přítomnost.

Atlantická charta je dnes stejně aktuální, jako byla v srpnu 1941, kdy ji v Londýně vyhlásili Spojenci v reakci na zločiny hitlerovského režimu.

Děkuji vám za pozornost

prosloveno 18. listopadu 2025 v Lichtenštejnském paláci na konferenci k 80. výročí konce 2. sv. války